S Viktorem Chytkou jsme si povídali o tom, jak viděl letošní Dakar, který se jel v Saúdské Arábii.
Na rallye Dakar jste nebyl poprvé, že? Kolikrát už jste se zúčastnil a v jaké roli?
Letos se jednalo o moji třináctou účast. V letech 2009 a 2010, což byly první a druhý jihoamerický ročníky, jako pilot závodního vozu Toyota Landcruiser v posádce s Jiřím Janečkem, v roce 2013 jako navigátor kamionu LIAZ řízeného Markem Spáčilem. Od roku 2014 až do roku 2019 jako řidič novinářského vozidla a člen fototýmu MCH Photo mého bratra Mariana. A od roku 2020 jako navigátor Martina Prokopa.
Všechny roky, především ty se závodní účastí, se podařilo zakončit více či méně úspěšným projetím cílovou rampou. Nejlépe jsme dopadli v letošním ročníku, kdy jsme dojeli jako 6. posádka kategorie automobilů, což je prozatím nejlepší český výsledek. Současně v loňském roce a v roce 2021 jsme zaznamenali po jednom etapovém umístění v TOP 3, což je rovněž historicky nejlepší český výsledek v kategorii osobních automobilů.
Jak jste viděl letošní ročník – v čem byl podle vás jiný než ty předchozí?
Jednak byl o dvě etapy delší, chvíli volna jsme měli až po osmi dnech a zcela jistě to byl po dlouhé době zase pořádně těžký Dakar. Určitě nejtěžší ze čtyř odjetých v Saúdské Arábii. Na obtížnosti přidalo rovněž nevlídné chladné a deštivé počasí, především v první polovině soutěže a dlouhé etapy, kdy nebylo výjimkou 900 kilometrů. Střídání povrchů od extrémně kamenitých, včetně hlubokých vodních řečišť, až po majestátní duny čtvrté největší písečné pouště světa Rub al-Chálí. Té se také říká „Empty Quarter“. Rovněž střídání úseků s maximální rychlostí a vyloženě trialových mezi skalami, opravdu těžká soutěž. Nicméně po třech předchozích ročnících v Saúdské Arábii jsme volali po větší technické i navigační složitosti, a byli jsme pořadateli vyslyšeni, takže to bylo takto v pořádku.
Dokázal byste srovnat současnou podobu závodu s podobou z konce devadesátých let, kdy tam „řádil“ tým Karla Lopraise? Hraje velkou roli, že už se nejezdí v Africe, ale v Saúdské Arábii?
Nemám bohužel osobní zkušenost, první Dakar jsem jel až v roce 2009, tedy po přesunu na jihoamerický kontinent, kde byla rozmanitější a hezčí příroda, takže s Africkým Dakarem srovnávat nemůžu. Odjel jsem sice několik jiných soutěží na Africké půdě, ale Dakar nikoliv.
Každopádně ono se nedá srovnávat už ani Jižní Amerika a Saudská Arádie. Ono je to téměř nesrovnatelné už dnes v porovnání se soutěží v roce 2020. Auta, která tehdy, tj. před třemi lety, absolutně dominovala, dnes horko těžko jedou ve třetí desítce. Závod není tolik o dobrodružství a projetí terénu, je to sprint na 8 500 klometrů, kde se přes noc postaví „nové auto“ na každý další den. Tím nechci říct, co je lepší, nebo co bylo víc náročné. Podmínky a způsob průběhu soutěže jsou však absolutně nesrovnatelné.
Co vůbec Češi na Dakaru, jak na vás jednotlivé posádky působily? Myslíte, že je šance na návrat zlatých časů a trofejí?
Za tu dobu, co se dálkovým rallye věnuji, znám osobně asi všechny soutěžní posádky a mnohdy i spoustu mechaniků, neboť jsem v průběhu doby taky ledasjakým teamem prošel, nebo je minimálně fotil. S některými účastníky mám velmi přátelské vztahy a vídáme se i mimo závod, například v rámci přípravy, s jinými se vídám méně, s některými skoro vůbec. Mezi Čechy panuje obecně určitá rivalita, ostatně jako mezi všemi soutěžícími, což je taky logicky dáno „bojem o sponzory“, kterých v rámci naší země není mnoho. Ale věřím, že kdyby někdy přišlo do tuhého, že by si Češi byli schopni vzájemně pomoct.
Co vás obecně na letošním závodu nejvíc zaujalo?
Konkurenceschopnost a vyrovnanost v kategorii motocyklů a automobilů, a naopak velmi slabá účast v kategorii kamionů, kde se po nestartování ruského továrního teamu Kamaz Master a Běloruské tovární stáje MAZ souboj omezil pouze na „česko-holandský mistrák“, kde fakticky soutěžilo do deseti vozů, což je myslím škoda.
Autor fotografií: Viktor Chytka












